Účastníci: Gwen Skřivánková, Eulogos, Riikka Studená, Pavel Altýr Týrsson, Otakar Njordsson Mráz, Orm Saarinen Válisson, Edita Lázňovská, Jack, Breonika dcera Miaha, Kérka služebník Hádův, na začátku Dylan.

Svolala jsem skupinku Pražských k sobě domů. Chtěla jsem se jít zeptat templářů, zdali by neměli nějaké prostředky na posílení lidské psychiky proti šílenstvím, různým cizím vlivům a podobně. Ještě před tím jsme se ale rozhodli zkusit, jestli si někdo z nás zvládne promluvit s mermanem (mužská varianta od „mermaid“, neutrálně „merfolk“), který je momentálně ubytovaný u nás doma.

Jmenuje se Voda proudící u dna mezi kamením. Katarína dcera La Sirene mu před nějakou dobou zachránila život, když ho koupila na Trhu duší. Pak ji ale bohužel zahltily civilní povinnosti a nemá příležitost vrátit ho domů, do Země věčného mládí. Proto jsem se toho ujala já. Převezli jsme Vodu k nám, problém ale je, že zatímco Katarína si s ním bez problémů popovídala, já nejsem schopná s ním komunikovat jakkoliv jinak než posunky. Bez možnosti promluvit si s ním by bylo obtížné zjistit, z jaké části Země věčného mládí vlastně pochází, natož jaké vztahy mají se Zargonou a tudíž jestli by bylo bezpečné procházet s ním skrze horologium. Jak totiž podotkl Dylan, kterého jsem přesně kvůli tomu přizvala, v Zemi věčného mládí existuje merfolčích národů hned několik. Některé mají se Zargonou dobré vztahy, některé špatné, některým je Zargona ukradená. Stejně tak mají různé vztahy i mezi sebou navzájem a kdybychom Vodu zkrátka vyklopili u nejbližšího břehu, možná by doplaval, ale možná by to pro něj taky nebylo moc bezpečné.

Rozhodli jsme se tudíž využít všeho, co jsme měli – jednak Oty, jednak půjčené vyzí šupiny, která umožňuje mluvit pod vodou. Výsledkem pokusů bylo, že Breonika s šupinou pod vodou na Vodu mluvit zvládne, ale kdo ví, jestli jí Voda rozumí. Ona rozhodně nerozuměla jemu. Ota se ale domluvil. A tak jsme dostali popis takzvaného Perlového pobřeží, které je k mermanově domovu nejblíže, a informaci, že Zargona je jim více méně jedno. To znamená, že příště můžeme zkusit naplánovat výpravu za navrácením Vody domů a pro tento den jsme se mohli věnovat dalším záležitostem.

Přesně jak jsem psala na začátku, plán byl zeptat se pražských templářů, zdali by měli něco na posílení lidské psychiky. Konkrétně jsem to chtěla pro svého manžela, Euloga, kvůli tomu, že nás čeká řešení problémů okolo Marsya a tudíž i Zagrea, titána šílenství. Myslím si ale, že takové posílení se obecně lidem, kteří se pohybují okolo scionů, hodí. Tudíž jsme nabrali i Kérku a Jacka s tím, že uvidíme, jaká bude cena, a pokud budeme schopní zaplatit za více než za jednoho, pořídili bychom takové posílení i pro ně. Altýr nám domluvil schůzku a velmi svižně jsme se domluvili na obchodu:

Templáři opravdu prostředky, kterými lze posílit lidskou psychiku, mají, a rádi nám je poskytnou výměnou za to, že pro ně vyřešíme problém. Oficiálně pod ně spadají olivovníkové sady a přilehlá farma v okolí města Fitero (i oni nějak potřebují vydělávat peníze), blízko trosek hradu Castillo de Tudejen (Španělsko). Právě na této farmě se ztratil student, který tam brigádničil. Jmenuje se Ahmad ibn Uman. Místní policie už ho hledala, ale neúspěšně, máme se do toho pustit my. Správce farmy Antonio jako jediný z místních ví, pro koho vlastně pracuje, a určitě nám rád poví víc. To, pro kolik lidí nám dají posílení, se bude odvíjet od toho, jak moc problematická se ukáže situace a jak ji vyřešime.

A tak jsme si tedy sbalili saky paky a vyrazili jsme.

Jelikož se celá oblast nachází v Baskicku, cestou jsme tedy probrali to málo, co o Baskicku víme. Shrnula jsem zejména to, co jsem se dozvěděla na výpravě, na které ascendovala Petra Freiwaldová, přestože to bylo poměrně daleko od toho místa, kam jsme mířili tentokrát. Také jsme si pověděli, co kdo umí, což se pak na místě ukázalo mimořádně nápomocné.

Jakmile jsme dorazili, dali jsme se do řeči s Antoniem, od kterého jsme se dozvěděli podrobnosti případu. Ahmad se ztratil před třemi dny přes den. Všichni se domnívali, že se šel projít ke skalám, jak to občas dělával, pak se ale nedostavil k večeři. Všechny jeho věci zůstaly u něj v pokoji. Byl na farmě tři týdny, ještě dva ho čekali, s nikým se ale moc nebavil a raději si sám četl. Pracoval dobře, jinak byl první rok na vysoké, studovat historii se zaměřením na chalífát. Prý se tomu začal věnovat kvůli rodinné historii, na otázku, jestli je sám praktikující muslim ale odpovídal vyhýbavě. Kvůli svému zaměření se nejspíš i rozhodl brigádničit zrovna tady – hrad původně postavili Maurové, pak hodně střídal majitele, stala se tam spousta krveprolití. Pro historika zajímavé, pro sciony taky, i když nikdo z nás z toho nadšením zrovna neskákal.

Co je ovšem ještě zajímavější, je, že za hradem je místo, kam místní nechodí (i policie je místní, takže tam nejspíš nehledali). Říká se mu Maurčina jeskyně, prý je spojená s hradem podzemní chodbou. Poutá se k ní „profláklá legenda“:

Při křesťanko-maurských konfliktech zde probíhala válka. Maurové zajali jakéhosi rytíře a věznili ho právě zde na hradě. On se tam zamiloval do místní princezny a měl důvody domnívat se, že i ona jeho city opětuje. Proto se poté, co ho jeho kamarádi ze zajetí vykoupili, rozhodl, že jediný důvod, jak svou lásku získat, je hrad dobýt. To se mu povedlo, avšak král uprchl tajnou chodbou. Sotva si s Maurkou padli do náručí, král se vrátil s posilami a dobývání začalo nanovo. Tentokrát byl rytíř vážně zraněn. Maurka ho chytila a skrz válečnou vřavu ho odtáhla toutéž tajnou chodbou. Pak si vzala jeho přilbu a šla s ní pro vodu, aby ho mohla ošetřit. Pak ji ale zasáhl šíp jednoho z Maurů. Z posledních sil se doplazila ke svému milému. Oba dva na místě zemřeli. Říká se, že její otec pak toho, kdo ji zastřelil, nechal popravit. Také se říká, že se na místě Maurka s helmou v ruce stále objevuje - avšak pouze ona, rytíře tam nikdy nikdo nezahlédl.

Antonio také zmínil, že ještě dál za hradem je rokle, do které se dá snadno spadnout.

Probrali jsme, jak budeme dále postupovat. Bylo jasné, že si terén chceme projít ještě za světla. Nejdříve padla varianta, že bychom se mohli ten den pouze ubytovat a projít Ahmadovi věci, a okolí prozkoumat druhý den, nakonec jsme se ale rozhodli, že čím dřív vyrazíme, tím vyšší je šance, že kluka najdeme ještě naživu. Do západu slunce nám zbývali tři hodiny.

Hrad byl z našeho hlediska poměrně nezajímavý, poměrně rychle po tom, co jsme sešli k jeskyni se ovšem ukázalo, že neotálet bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsme mohli udělat. V průrvě v zemi jsme našli zaseknutou botu, která podle popisu patřila Ahmadovi, a hned v zápětí jsem z jeskyně uslyšela přerývaný dech a slabý tlukot srdce. Když jsme se vydali dovnitř, po nějaké době chůze jsme objevili pohřešovaného Ahmada, který byl naprosto vyčerpaný a také napůl zkamenělý a vrostlý do skály. Dali jsme mu napít a trochu ho uklidnili, ptali se, co se stalo. Prý ho začarovala Maurka. Křičela na něj, že je to jeho vina. Pokusil se utéct, zasekla se mu noha. Vytáhl ji, ale v zápětí Maurka pokynula rukou a jakási telekynetická síla ho vtáhla dovnitř. Když se následně kluk zmínil, že jeho rodina odtud údajně pocházela, bylo nám všem jasné, co se stalo - „stará dobrá“ záměna někoho současného s jeho předkem.

Altýr mezitím přišel na to, že kus od kluka leží kamenný kříž s arabským nápisem. Vypadalo to jako hrob. Když jsme se Ahmada zeptali, jestli to zvládne přečíst, a podali mu papír s frotáží, přikývl. „Zde leží můj čestný nepřítel.“ Takže nejspíš onen křesťanský rytíř, to dává smysl. Kluka jsme uklidnili, zajistili mu alespoň nějaké pohodlí a řekli mu, aby si odpočinul, než přijdeme na to, co s ním. Jakmile usnul, v místnosti zavládl nepřirozený chlad a vzápětí se před námi objevil duch Maurky s helmou v ruce.

Maurka byla moc krásná. Řekla nám, že nám dovoluje vzdát úctu mrtvému a tak jsme přesně to udělali a zapálili kolem hrobu svíčky a vonné tyčinky. Pak nám nabídla, že nás bezpečně převede přes řeku, protože to je jistě to, co si přejeme. Působila přísně a oči měla poněkud rozšířené, instinkt na nás křičel, ať si zatraceně moc dáváme pozor na to, co říkáme. Požádali jsme ji, jestli bychom si s ní nejdříve mohli promluvit. Svolila. Začali jsme se tedy opatrně vyptávat, proč je stále tady. Její otec ji odmítl nechat pohřbít, protože zradila. Ví, kde jsou její kosti? Ano. Přála by si být pohřbena? Ano. Pak jsme ještě opatrněji zavedli řeč na Ahmada a přesně jak jsme si mysleli, chtěla se pomstít za svou smrt. Zároveň bylo jasné, že to je špatné téma. Oči jí poněkud zčernaly, kolem ní se začala střádat tma, tak jsme ji začala lehce nadpřirozeně utěšovat. To tmu zase rozptýlilo. Upozornili jsme ji, že on není ten, kdo si myslí. Že ten, co ji zabil, byl jeho předek a její vrah už byl popraven. Rozrušilo jí, když jí došlo, že je po smrti už dlouho. Velmi dlouho. Až někdy v tento okamžik nám došlo, že jsme se nepředstavili. Proto jsem nás popředstavovala, zkusmo i se jmény božských rodičů. Chytla se pouze na seveřany - její otec si prý taky pár lidí z jejich země platil jako bodyguardy. Usoudila, že naši otcové musí být jistě vlivní, když nám mohou platit jako ochranku seveřany a ještě k tomu takové, jejichž otce v jejich zemi považují za bohy. Nijak jsme jí to nerozporovali, lepší, když nevěří, že jsme scioni, než kdybychom se dostali do náboženského konfliktu. Očividně jsme ale v jejích očích stoupli. Ona se představila jako Alija bin Abbád ibn Tudechen ibn Tudela, její milý byl señor Octaviano de Fitero

A pak v jeden okamžik, během toho, co jsme se dále bavili a já zrovna nepoužívala svoji schopnost, se při opětovném zmínění Ahmada a jeho situace rozrušila z nenadání natolik, že celá místnost potemněla. Kolem se začaly promítat siluety a zvuky boje, na zem vytryskla krev. Když jsem opět zapnula schopnost a dala se do utěšování, opakovala „všechno to bylo zbytečné“. Očividně si pořád nesla s sebou hrůzy z toho, jak se dostávala skrze bojiště, a nesmířila se s tím, že to stejně skončilo tím, že její milý zemřel. Snažila jsem se ji co nejvíce ujistit, že to zbytečné nebylo. Jejich příběh znají dodnes. Jemu bohužel pomoci nedokázala, ale jistě inspirovala celou řadu jiných. Tyhle věci nikdy nejsou zbytečné. Slíbili jsme jí, že ji pohřbíme a pošleme za ním. Výměnou za to, že ona propustí Ahmada. Souhlasila. A tak jsme se vydali vyzvednout její ostatky.

Dovedla nás přes řeku k rokli. Vypadala jako místo, do kterého bychom opravdu nechtěli padat - naprosto příkrá propast, jejíž dno je tak hluboko, že by se člověk pádem okamžitě zabil (což se nejspíš i čas od času stává). Scion by se pravděpodobně pádem tam zabil zrovna tak. Ukázalo se, že to ale rozhodně není ten největší problém. Když jsem se zaposlouchala, zespoda jsem uslyšela klapání. Znělo to jako… pavouk. Možná víc. Rozhodli jsme se, že za těchto podmínek dolů rozhodně lézt nechceme a raději si to rozdáme pěkně nahoře. A tak jsme si rozestavěli po okolí lampy, abychom nebojovali potmě, rozmístili se do co nejvýhodnějších pozic. Pak jsme zapálili jednu louči a zkusili ji hodit dolů, jestli to nepřítele vyprovokuje. Když to nezafungovalo, Pavel se říznul do ruky s plánem nalákat to na svou krev. Asi tak na půl sekundy to vypadalo, že všechno půjde podle plánu. A pak z propasti vyskákali tři pavouci (Tarantule iberica) velcí zhruba jako Riikka - doslova vyskákali. Dva podle očekávání zaútočili na Týrssona. Třetí ovšem všechno naprosto pokazil, když plavně přeskočil řadu bitevníků a zalehl Breoniku, zatímco Riikku kousl do ramene a rozhodl se, že se jí bude držet jako klíště.

Ota s Kérkou se vydali na pomoc děvčatům, zatímco Altýr, Orm, Edita a Jack stáli více méně v jednom chumlu okolo zbylých dvou pavouků. Netrvalo ale snad ani vteřinu, když se celá situace pokazila naprosto. Pavouk s Riikkou v „zubech“ si řekl, že nejlepší obranou je útok, a tak se, když se ho pokusili Ota s Kérkou zasáhnout, shýbl a skočil proti nim. Jenže si nejspíše příliš nevypočítal, kde všichni stojí a jak blízko propasti se pohybujeme. Nejen, že stále držel v zubech Riikku a nejen že smetl kluky. Zároveň smetl i Altýra, oba dva další pavouky, Editu i Jacka - jediný Orm díky bohům stál dost bokem, aby se mu to vyhlo. A tak jsme já, Orm, Eulogos, a pošlapaná Breonika v hrůze sledovali, jak jediný pavouk shodil úplně všechny ostatní v jediném chumlu dolů do propasti.

Pavouci naštěstí reagovali rychle a pavučinami se stihli zachytit zhruba na půli cesty dolů a všichni naši se naštěstí drželi pavouků. Jenomže to stále bylo zatraceně vysoko nad zemí a pavouci se je snažili shodit. I kdyby je pád až tolik nezranil, stále by byli uprostřed propasti se třemi stále poměrně vitálními pavouky. Zbraně, na kterých se drželi Ota a Kérka, vypadaly, že se z pavouka za chvíli vytrhnou. Situace byla zlá. A tak jsem vyndala lyru a začala hrát. Hrála jsem klidně a co nejpoutavěji, aby všichni přestali bojovat a šli si mě poslechnout. Naštěstí to fungovalo a pavouci se vytáhli i se všemi ostatními. Naštěstí si Orm stihl zacpat uši a ve chvíli, kdy všichni seděli a poslouchali, odtáhl naše z pavoučího dosahu. Jeden pavouk byl dokonce tak nadšen, že nám, snad jako dáreček, přinesl všechny kosti, které na dně rokle měli. A do třetice, naštěstí, když jsem dohrála, pavouci se otočili a seskákali zase dolů. Katastrofa byla zažehnána. Riikka a Altýr krváceli, Breonika měla zlomenou ruku a nohu, všichni ale byli naživu.

Zatímco jsem sbírala energii, abych vůbec byla schopná se ještě ten den postavit, ostatní vyléčili Breoniku a pak Breonika s Editou vyléčili ostatní. Shodli jsme se, že momentálně není v našich silách řešit pavouky nějak víc, ale samozřejmě vše nahlásíme templářům a pokud by bylo potřeba, klidně se domluvíme, že to za příslušnou odměnu dořešíme jindy, pro tento den ale máme dost. Vzali jsme kosti, oddělili ty, které patřili Alije, a pohřbili je v jeskyni pod velký kámen. Riikka pronesla krásnou řeč. Alija poděkovala a rozplynula se, načež se rozplynulo i zkamenění na Ahmadovi. Během toho, co ho kontrolovala Edita s Breonikou, ostatní šli ještě ven pohřbít zbylé kosti z rokle - jednak kosti turistů, kteří neměli štěstí, jednak i pravděpodobně kosti střelce, který Aliju tehdy zabil.

Dopravili jsme Ahmada zpět na farmu. Přestože se s nikým z místních příliš nebavil, všichni měli ohromnou radost, že je naživu. Dopravili ho do nemocnice, kde si nejspíše chvíli poležel na kapačkách, ale nebyl na tom tak špatně, aby měl nějaké dlouhodobé problémy. Oslavili jsme nalezení, řekli Antoniovi, že za hradem jsou horší věci než duch Maurky a on nám odpověděl, že to tušil a že se postará, aby už tam nikdo nelezl.

Další den jsme se vrátili do Prahy podat hlášení. Shodli jsme se, že ač pavouci mohli být v rokli ještě před tím, než tam král nechal hodit ostatky své dcery, přijde nám pravděpodobnější, že do své velikosti narostli právě kvůli tomuto incidentu. Kromě toho, jak si povšiml Kérka, pavouci měli na sobě světlejší místa, jako kdyby šedivěli. Nejspíš stárli a možná, že to byli od doby Alijiny smrti jedni a ti samí a teď už to byli prastaří dědečkové. Pokud to opravdu je tak, kdo ví, co se s nimi stane teď. Možná začnou stárnout rychleji, možná prostě zemřou věkem. Tak jako tak templáři o situaci vědí. Ocenili naši práci a rozhodli se dát tzv. Luciferovo požehnání jak Eulogovi, tak i Kérkovi a Jackovi.